Noc byla tichá.
Chrám Řádu Tiché oblohy stál na samotném okraji Nebeské propasti, místa, kde se podle legend dotýkalo nebe světa smrtelníků. Pod chrámem se rozprostíralo nekonečné moře mlhy a nad ním zářily tisíce hvězd.
Uprostřed kamenné terasy seděl Li Shen.
Jeho dlouhé černé vlasy splývaly po zádech a bílý oděv kultivátora se téměř nehýbal ve větru. Seděl nehybně již několik hodin a soustředěně vedl svou energii skrze meridiány.
Navenek působil klidně.
Uvnitř však cítil něco jiného.
Něco se probouzelo.
Z hlubin jeho duše se ozývalo volání, které sílilo každým rokem.
„Je čas.“
Li Shen otevřel oči.
Nebyla to jeho vlastní myšlenka.
Přesto ji slyšel jasně.
Najednou se mu rozbušilo srdce.
Bolest.
Ostrá a spalující.
Z hrudi se mu vyvalilo světlo.
„Aaagh!“
Poprvé za mnoho let ztratil kontrolu nad svou duchovní energií.
Nebe nad chrámem potemnělo.
Hvězdy začaly zářit silněji.
Jedna po druhé.
Desítky.
Stovky.
Tisíce.
Li Shen vstal a instinktivně natáhl ruce.
V tom okamžiku se svět zastavil.
Vítr přestal foukat.
Padající list se zastavil ve vzduchu.
Dokonce i vzdálené mraky zamrzly na místě.
Čas se nepohnul.
A pak se prostor rozpadl.
Kolem Li Shena se otevřely nesčetné zářivé nitě.
Stříbrné.
Zlaté.
Modré.
Rudé.
Protínaly nebe jako nekonečná síť.
Vlákna osudu.
Viděl je.
Každý život.
Každou budoucnost.
Každou možnou cestu.
Uviděl dítě, které se teprve mělo narodit.
Viděl starce, který zemře za sedm dní.
Viděl válku, jež pohltí celé říše.
A pak spatřil vlastní vlákno.
Bylo jiné.
Nevypadalo jako lidské.
Bylo utkané z hvězdného světla.
A pomalu mizelo.
Li Shen ucítil ledový strach.
„Co... jsem zač?“
Vtom se nad ním objevilo obrovské souhvězdí.
Tvořilo postavu zahalenou do pláště z galaxií.
Prastarou bytost.
Ne boha.
Ne ducha.
Něco mnohem staršího.
„Potomku hvězd,“ zazněl hlas ve všech směrech zároveň.
„Po tisíci letech ses probudil.“
„Kdo jsi?“
„Ten, kdo utkal tvou duši.“
Li Shen ztuhl.
Proroctví.
Zakázané svitky.
Příběhy, kterým nikdy nevěřil.
Najednou byly skutečné.
„Jsi Hvězdný tkálec.“
„Ten, který dokáže změnit osud světa.“
„A také ten, který jej může zničit.“
Světlo explodovalo.
Celá Nebeská propast se rozzářila jako druhé slunce.
Ve stejné chvíli se v hlavním sále chrámu probudili všichni stařešinové.
Nejstarší z nich, mistr Xuan, zbledl.
„To není možné...“
Jeden z učedníků padl na kolena.
„Mistře, co se děje?“
Stařec se díval k vrcholu chrámu, kde zářilo nebeské světlo.
V očích měl strach.
Skutečný strach.
„Proroctví.“
„Hvězdný tkálec se probudil.“
V sále zavládlo ticho.
„Máme se radovat?“ zeptal se někdo.
Mistr Xuan pomalu zavrtěl hlavou.
„Nevím.“
„Protože stejné proroctví říká i něco jiného.“
„Až se narodí Hvězdný tkálec, osud světa bude přepsán.“
„A jeden z věků skončí.“
Venku se mezitím Li Shen díval na své ruce.
Na konečcích prstů mu tančily stříbrné nitě osudu.
A s každým okamžikem cítil, jak z jeho duše mizí drobný kousek života.
Právě použil svou moc poprvé.
A zaplatil první cenu.
Daleko za hranicemi říše se v temnotě otevřely rudé oči.
Někdo jeho probuzení ucítil.
Někdo, kdo na Hvězdného tkálce čekal po celá staletí.
A nyní konečně věděl, že nastal čas lovu.
