Zahrada nočních můr (2)

 

Po příjezdu začal Eliáš slyšet šeptání vycházejících ze zahrady o půlnoci. A každou noc se probouzí se škrábanci jako od trní růže. 

A se vzpomínkami na místa, která za života nikdy nenavštívil. 

Jedné noci se mu Lucien zjevil ve snu a zakáže mu vstup do zahrady. Ale Eliáš na jeho zákaz nedbá. 

Eliáš postupně zjistil, že květiny reagují na emoce, zahrada ukazuje lidské noční můry a že některé jeho sny jsou  vzpomínky mrtvých a Lucien není obyčejný člověk. 

„Proč mi zakazuješ vstup do zahrady?” zeptal se ho Eliáš jednou když byl načapán v zahradě. 

„Neměl si sem chodit, tohle místo není obyčejné.” Lucien. 

„To mi taky došlo.” odvětil mu otráveně Eliáš. 

Přesto, že ho Lucien tu nechtěl, navrhl procházku po zahradě. Protože mu doslov že tu Eliáš není jen tak. Že ho sem něco táhne. Možná zahrada, nebo on samotný. 

Navíc mu někoho připomíná. 

Zahrada nočních můr (1)

 

Na okraji zapomenutého města stojí staré sídlo zarostlé černými růžemi a břečťanem. Za ním se rozprostírá legendární zahrada, která kvete pouze v noci. Říká se, že každá květina v sobě ukrývá něčí noční můru — vzpomínku, bolest nebo hřích.

Lidé, kteří do zahrady vstoupí po půlnoci, prý už nikdy neodejdou stejní.

Eliáš Thorne přišel do sídla vedle po svých předcích. Trpí nespavostí a od dětství ho pronásledují děsivé sny o černé zahradě a chlapci se stříbrnými očima. 

Lucien záhadný muž, žijící v sídle u zahrady. Má schopnost objevovat se lidem ve snech. Nikdo neví kolika mu skutečně je let. 

Hvězdný tkalec osudu (1)

 

Kapitola 1: . Probuzení hvězd

Noc byla tichá.

Chrám Řádu Tiché oblohy stál na samotném okraji Nebeské propasti, místa, kde se podle legend dotýkalo nebe světa smrtelníků. Pod chrámem se rozprostíralo nekonečné moře mlhy a nad ním zářily tisíce hvězd.

Uprostřed kamenné terasy seděl Li Shen.

Jeho dlouhé černé vlasy splývaly po zádech a bílý oděv kultivátora se téměř nehýbal ve větru. Seděl nehybně již několik hodin a soustředěně vedl svou energii skrze meridiány.

Navenek působil klidně.

Uvnitř však cítil něco jiného.

Něco se probouzelo.

Z hlubin jeho duše se ozývalo volání, které sílilo každým rokem.

„Je čas.“

Li Shen otevřel oči.

Nebyla to jeho vlastní myšlenka.

Přesto ji slyšel jasně.

Najednou se mu rozbušilo srdce.

Bolest.

Ostrá a spalující.

Z hrudi se mu vyvalilo světlo.

„Aaagh!“

Poprvé za mnoho let ztratil kontrolu nad svou duchovní energií.

Nebe nad chrámem potemnělo.

Hvězdy začaly zářit silněji.

Jedna po druhé.

Desítky.

Stovky.

Tisíce.

Li Shen vstal a instinktivně natáhl ruce.

V tom okamžiku se svět zastavil.

Vítr přestal foukat.

Padající list se zastavil ve vzduchu.

Dokonce i vzdálené mraky zamrzly na místě.

Čas se nepohnul.

A pak se prostor rozpadl.

Kolem Li Shena se otevřely nesčetné zářivé nitě.

Stříbrné.

Zlaté.

Modré.

Rudé.

Protínaly nebe jako nekonečná síť.

Vlákna osudu.

Viděl je.

Každý život.

Každou budoucnost.

Každou možnou cestu.

Uviděl dítě, které se teprve mělo narodit.

Viděl starce, který zemře za sedm dní.

Viděl válku, jež pohltí celé říše.

A pak spatřil vlastní vlákno.

Bylo jiné.

Nevypadalo jako lidské.

Bylo utkané z hvězdného světla.

A pomalu mizelo.

Li Shen ucítil ledový strach.

„Co... jsem zač?“

Vtom se nad ním objevilo obrovské souhvězdí.

Tvořilo postavu zahalenou do pláště z galaxií.

Prastarou bytost.

Ne boha.

Ne ducha.

Něco mnohem staršího.

„Potomku hvězd,“ zazněl hlas ve všech směrech zároveň.

„Po tisíci letech ses probudil.“

„Kdo jsi?“

„Ten, kdo utkal tvou duši.“

Li Shen ztuhl.

Proroctví.

Zakázané svitky.

Příběhy, kterým nikdy nevěřil.

Najednou byly skutečné.

„Jsi Hvězdný tkálec.“

„Ten, který dokáže změnit osud světa.“

„A také ten, který jej může zničit.“

Světlo explodovalo.

Celá Nebeská propast se rozzářila jako druhé slunce.

Ve stejné chvíli se v hlavním sále chrámu probudili všichni stařešinové.

Nejstarší z nich, mistr Xuan, zbledl.

„To není možné...“

Jeden z učedníků padl na kolena.

„Mistře, co se děje?“

Stařec se díval k vrcholu chrámu, kde zářilo nebeské světlo.

V očích měl strach.

Skutečný strach.

„Proroctví.“

„Hvězdný tkálec se probudil.“

V sále zavládlo ticho.

„Máme se radovat?“ zeptal se někdo.

Mistr Xuan pomalu zavrtěl hlavou.

„Nevím.“

„Protože stejné proroctví říká i něco jiného.“

„Až se narodí Hvězdný tkálec, osud světa bude přepsán.“

„A jeden z věků skončí.“

Venku se mezitím Li Shen díval na své ruce.

Na konečcích prstů mu tančily stříbrné nitě osudu.

A s každým okamžikem cítil, jak z jeho duše mizí drobný kousek života.

Právě použil svou moc poprvé.

A zaplatil první cenu.

Daleko za hranicemi říše se v temnotě otevřely rudé oči.

Někdo jeho probuzení ucítil.

Někdo, kdo na Hvězdného tkálce čekal po celá staletí.

A nyní konečně věděl, že nastal čas lovu. 

Aurelie v klubu v říši smrti

Aurelie se opila v klubu, naštěstí tam byl smrťák Danny, který byl prověřen jejím strýčkem aby ji hlídal. 

Ale stalo se něco co nečekal. Aurelie prohrála v sázce a byla nucena se celá svléknout v klubu a zatančit na stole. 

Udělala to. Danny ihned jak to viděl, tak si strhl plášť a zahalil ji. Vyvedl ji z baru. 

„Co si o sobě myslíš princezno!" utrhl se na ní. 

„Co já? Co ty!" zařvala na něj opilecky. 

„Já se v tom klubu neobnažuju!" utrhl se na ní. 

„Idiote!" zařvala vztekle na něj. 

On ji jednu vlepil. Ona mu vlepila na zpět. 

Danny ji přehnul přes koleno. Odhalil její hýždě a pořádně ji naplácal. 

Smack! Smack! Smack! Smack! 

„Hej ty idiote!" řvala. 

„Fajn princezno." Danny. 

Roztáhl ji nohy od sebe. „Hej co to děláš!" Aurelie. 

„Co asi? Přes kundu dostaneš!" Danny. 

„Hej ne!" řvala Aurelie. 

„Nech toho nebo na tebe zavolám Jitřenku!" Danny. 

„Ne! Maminku ne!" začala zoufale řvát. 

Začal ji mlátit přes kundičku. Holka zoufale řvala. „Mami pomoc!" zařvala Aurelie. 

„Copak holčičko." ozval se hlas Jitřenky. 

„Dostává výprask!" řekl Danny. 

„Co udělala?" zeptala se maminka: 

„To ti pak řeknu královno Pekla." Danny. 

Když byl konec Danny si ji otočil k sobě a řekl jí. „A teď to hezky řekneš strýci, co jsi prováděla." 

„Ne!" zařvala Aurelie. „On mi taky namlátí." 

„Přesně tak." Danny.

„Neřeknu mu to!” zařvala Aurelie. 

„Fajn holčičko, teď si tady lehneš a roztáhneš nohy.” Danny 

„Fajn.” poslechla  ho Aurelie. 

Vytáhl opasek a než stačila Aurelie reagovat ji udeřil přes kundičku.

Zaječela. Dala nohy k sobě. Ale on ji zase roztáhl a přidržel. 

Smack! Smack! Smack! 

Aurelie zoufale brečela. Nakonec zavolala na tatínka. 

Erebus se celý rozčilený objevil u Dannyho. Chytil ho za ruku. „Co se děje?” 

„Tancovala v klubu nahá.” 

„A co jako? Tohle ji nedělej. Tohle jí dělal její smrtelný otec a u toho ji znásilnil.” Erebus. 

„A sakra.” podíval se v jakém je stavu. 

Brečela a nevnímala okolí. 

„Co s ní mám teď udělat?” Danny. 

„Uspi jí.” Erebus. 

~~~~~~

„Strýčku?" oslovila Zephyra Aurelie. 

„Copak." Zephyros. 

Celá se třásla. Zephyros se na ni podíval. Odložil papíry. „Co se ti stalo." 

„Danny mi dal výprask." Aurelie. 

Danny za ní překřížil ruce na prsou. Zephyros povytáhl obočí. 

„Copak jsi zase provedla malá?" Zephyros. 

„No tak trochu jsem se opila..." odmlčela se Aurelie. 

„A?" Zephyros. 

„Svékla jsem se do naha. A tancovala jsem na stole." 

Zephyros zatnul ruce v pěst. „Lehni si na postel a roztáhni nohy." 

„Ale já..." Aurelie. 

„Dělej!" Zephyros. „Nebo mám zavolat tvojí mamince." 

„Ne!" zařvala Aurelie. 

„Dělej! Nebo mam vytáhnout bič na omegy." Zephyros. 

„Fajn." Aurelie. 

Poslechla ho. 

Vytáhl ze skříně lehký opasek. 

„Dostaneš pres kundu a přes stehna." Zephyros. 

„Strýčku ne!" Aurelie zařvala s hrůzou ve hlase. 

„Neboj." Zephyros. 

„Bojí se. To jí nedělej." Danny. 

„Proč se bojí?" zeptal se Zephyros. 

„Její pozemský  otec v minulém životě ji znásilnil a tohle ji prováděl." Danny. 

„Hmm." Zephyros. 

Dostane rukou. Zephyros. 

Ne, nemůžeš ji mlátit přes ní. Danny. 

Tak jak ji mám potrestat? Zephyros.

Nijak. Už jsem ji potrestal. Danny.

Jak? Zephyros. 

Stejně. Danny.

Jak reagovala? Zephyros. 

Špatně. Musel jsem ji uspat. Danny. 

Aurelius a kněží

Aurelius si poletoval nad kostelem. Když po něm začali kněží střílet šípy. Ignoroval je. Vyhýbal se jim a dělal otočky…

A smál se tomu. „Hloupý lidé, myslíte že na syna Lucifera máte!” 

„Zabte ho!” řval papež. 

„Zplozenec pekla!” řval jiný. 

Vytáhli vystřelovací sítě. To Aurelius nečekal. Nestihl se vyhnout, chytla ho a stáhla ho k zemi. Rychle schoval křídla. 

Lucifer který cítil nepohodlí svého syna se objevil. 

„Nechte mého syna na pokoji!” zahřměl. 

Ahoj tati, řekl mu v mysli. 

Pořádně ti namlátím ten tvůj  namyšlený zadek.  

Aurelius zavrčel. 

Kněží nadskočili. 

„Budeš s námi spolupracovat Lucifere! Nebo tvému hloupému chlapci ublížíme.” řval papež. 

Aurelius si odfrkl. 

Lucifer po něm střelil pohledem. 

Aurelius sklopil pohled. 

Fakt jsou otec a syn, pomyslel si jeden z kněží. 

Jeden z nich jim nechtěl ublížit, ale nahlas to neřekl. Jen sklopil pohled. 

„Vždyť jen lítal nad kostelem, nikomu z nás neublížil.” nechal se slyšet jeden. 

„Nevěř mu Adolfe!” 

„Beztak chtěl nás všechny vyvraždit!” 

Aurelius mlčel. 

„Vidíte mlčí. Chtěl to udělat.” 

Aurelius zvedl pohled. Lucifer ho gestem umlčel. 

Kněží se postavili do kruhu. „Co s ním?” 

„Zabít.” 

„Ne!” 

Všichni se na něj podívali ten, co řekl ne se odmlčel. „Lucifer by nás všechny umučil k smrti kdyby jsme jeho chlapci ublížili.” 

„Máš pravdu.” 

„Nejlepší bude to děcko vrátit pod podmínkou tvrdého trestu pokud to udělá znovu.” 

„Přesně tak.” 

„Fajn Lucifere, vem si to děcko. Ale pod podmínkou že pokud to udělá znovu, tak od nás dostane tvrdý trest.” 

„Fajn.” Lucifer. Roztrhl řetězy co mu nasadili. 

Z Aurelia stáhl tu síť. Knězi zalapali po dechu. Čapl ho za ucho a zmizel s ním. 

V trůním sale ho ohnul přes lavici a pořádně mu nařezal na zadek. „Tatínku au!” řval chlapec. 

„Já vím bolí to.” řekl Lucifer. 

Smack! Smack! Smack! Smack! Smack! 

„Už dost!” řval Aurelius. 

„Popros malá omego.” Lucifer. 

„Tati prosím dost!” Aurelius. 

„Ne.” Lucifer. 

„Prosím dost Lucifere.” Aurelius 

„Přesně tak chlapečku.” Lucifer.