Povídky

 Kapitola 2- Hrníček beze jména Daniel do kavárny začal pravidelně docházet. Zatímco ostatní zákazníci od Jonáše dostávali hrníčky se jmény, nebo s vtipnými či roztomilými vzkazy. Jeho zůstával prázdný. Začínal se tím trápit, to je tak nezajímavý nebo co. Nebo je za tím něco více. Začínal si toho všímat až příliš. „Pro tebe – protože dneska přežiješ další pondělí," stálo na hrnku studentky s rozcuchanými vlasy. Starému pánovi u rohového stolku psal Jonáš jen „S cukrem, jak to máš rád." Všem něco. Všem – kromě něj. Danielův hrnek byl vždycky bílý. Čistý. Beze slov. Zpočátku mu to nevadilo. Spíš si toho nevšímal. Ale když se stalo pravidlem, začal si připadat... průhledný. Jednoho dne si schválně přisedl blíž k pultu, kde Jonáš připravoval kávu. Neokázale, jakože si potřebuje připojit notebook do zásuvky. Jen aby viděl, jestli Jonáš ty vzkazy píše spontánně, nebo jestli je má připravené. Neměl. Psával je až těsně před tím, než šálek vzal do ruky. Jako by věděl přesně, co ten čl...

 Kapitola 1-  Stůl u okna Byl to obyčejný podzimní den, kdy moře šeptalo o koncích a začátcích, které si jsou příliš podobné. Daniel stál před výlohou kavárny, poprvé, a dlouho váhal. Skleněné dveře dýchaly teplem, uvnitř to vonělo po skořici a kávě. Všechno působilo příliš... živě. A on byl v tu chvíli jen stínem, co se nevešel do žádného místa. Nakonec vešel. Nikdo si ho nevšiml – což mu vyhovovalo. Vybral si stolek u okna, nejdál od lidí, nejblíž k odchodu. A pak přišel ten číšník. „Dáte si něco?" zeptal se prostě, bez úsměvu, ale jeho hlas měl v sobě zvláštní klid, jako zvuk deště na střeše. „Jen kávu," odpověděl Daniel. A když ji dostal, hrnek byl bílý, čistý, beze slov. A přesto... na okamžik měl pocit, že byl viděn. Daniel v tichosti sledoval lidi kolem. A vymyslel o nich různé příběhy. Dívka u okna možná básnířka. Postarší pár určitě chodí každý pátek. A tak dále. Když ho to přestalo bavit. Otevřel notebook, ale nepíše. Jen zíral na na prázdnou obrazovku. Kurzor bliká...

Jeho káva vždycky vystydla. Seděl tam každé ráno, u stejného stolku u okna, s otevřeným notebookem, který nikdy nezazářil víc než domovskou obrazovkou. Dlaně měl prokřehlé od hrnku, oči prázdné od únavy a prsty příliš dlouho bez jediného napsaného slova. Jen hleděl – ven na ulici, nebo možná spíš dovnitř sebe. A on? On mu tu kávu nosil. Bez zbytečných slov, bez nápisů na hrníčku, které dával všem ostatním. Jen úsměv – a pohled, který říkal víc, než měl odvahu vyslovit. Možná už tehdy věděl, že se jednoho dne všechno změní.

Mladý kluk ,You Jin, šel parkem a díval se do mobilu, poslouchal písničky a chatoval You Jin, byl studentem střední školy, právě si psal na třídní skupině se spolužáky.  Vůbec nedával pozor na cestu, všímal si jenom mobilu. A to byla chyba.  Ze zatáčky vyběhl běžec a vrazil do něj, oba skončili na zemi a mobil vyletěl You Jinovi z ruky.  „Zatraceně," ozvalo se zaklení od běžce. „Jsi v pořádku?" zeptal se ho a vstal. Podal mu ruku.  You Jin ji přijal a nechal se zvednout. „Díky," zamumlal s růžovými lícemi. Pak se koukl po mobilu. „Ale sakra," řekl, když ho zvedl. Byla na něm pavučina. „Ten byl nový." „Zaplatím ti ho." nabídl cizinec You Jin zavrtěl hlavou. „Nemusíš, jsem nemehlo, měl jsem se dívat na cestu." „Ja taký omlouvám se," řekl cizinec.  „Ne to já," oponoval You Jin. „Nezpírej se," řekl dominantním hlasem, ze kterého You Jinovi tuhla krev v žilách