Kapitola 2-Hrníček beze jména
Daniel do kavárny začal pravidelně docházet. Zatímco ostatní zákazníci od Jonáše dostávali hrníčky se jmény, nebo s vtipnými či roztomilými vzkazy. Jeho zůstával prázdný.
Začínal se tím trápit, to je tak nezajímavý nebo co. Nebo je za tím něco více.
Začínal si toho všímat až příliš.
„Pro tebe – protože dneska přežiješ další pondělí," stálo na hrnku studentky s rozcuchanými vlasy. Starému pánovi u rohového stolku psal Jonáš jen „S cukrem, jak to máš rád." Všem něco. Všem – kromě něj.
Danielův hrnek byl vždycky bílý. Čistý. Beze slov.
Zpočátku mu to nevadilo. Spíš si toho nevšímal. Ale když se stalo pravidlem, začal si připadat... průhledný.
Jednoho dne si schválně přisedl blíž k pultu, kde Jonáš připravoval kávu. Neokázale, jakože si potřebuje připojit notebook do zásuvky. Jen aby viděl, jestli Jonáš ty vzkazy píše spontánně, nebo jestli je má připravené.
Neměl. Psával je až těsně před tím, než šálek vzal do ruky. Jako by věděl přesně, co ten člověk dnes potřebuje slyšet.
Kromě něj.
Toho dne se Daniel doma zastavil před zrcadlem. Zíral sám na sebe, jako by hledal nápovědu.
„Možná jsem fakt nezajímavej," zamumlal si. „Možná jsem přesně ten typ člověka, o kterým bys nic nenapsal. Ani na hrnek."
Ale přesto se tam vracel. Každé ráno. A pokaždé s tichou nadějí, že dnes třeba...
Komentáře
Okomentovat