Lucien kráčel zahradou několik kroků před Eliášem.
Černé růže se podél cesty tiše pohupovaly, přestože nefoukal žádný vítr. Jejich okvětní lístky se leskly stříbrným světlem měsíce a z hlubin zahrady se ozývalo tiché šeptání.
Eliáš se rozhlížel kolem sebe.
„Takže mě sem něco přitáhlo?“ zeptal se.
Lucien se nezastavil.
Po příjezdu začal Eliáš slyšet šeptání vycházejících ze zahrady o půlnoci. A každou noc se probouzí se škrábanci jako od trní růže.
A se vzpomínkami na místa, která za života nikdy nenavštívil.
Jedné noci se mu Lucien zjevil ve snu a zakáže mu vstup do zahrady. Ale Eliáš na jeho zákaz nedbá.
Eliáš postupně zjistil, že květiny reagují na emoce, zahrada ukazuje lidské noční můry a že některé jeho sny jsou vzpomínky mrtvých a Lucien není obyčejný člověk.
„Proč mi zakazuješ vstup do zahrady?” zeptal se ho Eliáš jednou když byl načapán v zahradě.
„Neměl si sem chodit, tohle místo není obyčejné.” Lucien.
„To mi taky došlo.” odvětil mu otráveně Eliáš.
Přesto, že ho Lucien tu nechtěl, navrhl procházku po zahradě. Protože mu doslov že tu Eliáš není jen tak. Že ho sem něco táhne. Možná zahrada, nebo on samotný.
Navíc mu někoho připomíná.
Na okraji zapomenutého města stojí staré sídlo zarostlé černými růžemi a břečťanem. Za ním se rozprostírá legendární zahrada, která kvete pouze v noci. Říká se, že každá květina v sobě ukrývá něčí noční můru — vzpomínku, bolest nebo hřích.
Lidé, kteří do zahrady vstoupí po půlnoci, prý už nikdy neodejdou stejní.
Eliáš Thorne přišel do sídla vedle po svých předcích. Trpí nespavostí a od dětství ho pronásledují děsivé sny o černé zahradě a chlapci se stříbrnými očima.
Lucien záhadný muž, žijící v sídle u zahrady. Má schopnost objevovat se lidem ve snech. Nikdo neví kolika mu skutečně je let.
Kapitola 2 – Démon, který nekrade duše
„Proč vůbec nebojuješ?!" utrhla se na ni Sahiro. Její hlas se rozlehl prázdnou ulicí a odrazil se od kamenných zdí, jako by ji sama noc chtěla umlčet.
Min Ju pomalu zvedla ruce, dlaně otevřené, prsty roztřesené bolestí i napětím. „Klid, lovkyně."
Kapitola 1 – Krev pod lampiony
Mlžný opar vládl ulicím jako živá bytost. Plazil se při zemi, obtáčel se kolem domů a pohlcoval zvuky kroků. Jen světlo červených lampionů ho dokázalo na okamžik protrhnout — krvavé kruhy světla se chvěly ve vlhké tmě, jako by samy dýchaly.
Popel se usazoval všude.
Na parapetu, kde kdysi stávaly květiny.
Na dřevěné podlaze, která vrzala při každém kroku.
A nejvíc – na jeho rukou.
Elian si promnul prsty, ale šedý prach se jen rozmazal do tenké vrstvy. Zvykl si na to. Na špínu, na ticho, na pohledy, které říkaly víc než slova.
„Rychleji.“
Hlas přicházel shora, ostrý jako švihnutí bičem.
Elian zvedl hlavu. Na schodech stál jeden z nevlastních bratranců – vysoký, sebevědomý alfa s chladným úsměvem. Jeho přítomnost byla cítit dřív, než ho člověk uviděl. Těžká, dominující… dusivá.
Elian sklopil oči.
„Ano.“
Nikdy neříkal víc, než musel.
Kuchyně byla prázdná, ale vzduch byl těžký. Ne jídlem. Ne kouřem.
Strachem.
Elian sáhl po vědru s vodou a ponořil do něj hadr. Když ho vytáhl, voda už nebyla čirá. Přesně jako on.
Zastavil se.
Na okamžik.
Protože něco… nebylo v pořádku.
Jemná vůně, sotva znatelná, se zvedla z jeho kůže. Nebyla silná. Nebyla vtíravá. Ale byla tam.
Sladká. Měkká.
Jako růže po dešti.
Elianovi se sevřelo hrdlo.
Ne.
Ne teď.
Rychle odložil hadr a sáhl po tenkém řetízku ukrytém pod košilí. Malý tlumič – starý, opotřebovaný, sotva funkční. Přitiskl ho k hrudi, jako by tím mohl zastavit něco, co už bylo v pohybu.
„Prosím…“
Zašeptal to jen pro sebe.
Omegy neměly vonět. Ne takhle. Ne bez kontroly.
Ne bez svolení.
„Co to bylo?“
Hlas za ním byl tentokrát jiný.
Pomalejší. Podezřívavější.
Elian ztuhl.
Nevlastní bratranec sešel dolů. Každý krok byl slyšet. Každý krok byl varování.
„Já… nic.“
„Nelži.“
Ruka ho chytila za bradu a zvedla mu hlavu. Elian se nebránil. Nikdy se nebránil.
Alfa se naklonil blíž.
Příliš blízko.
Nasál vzduch.
A na zlomek vteřiny… se jeho výraz změnil.
„Tohle…“
Ticho.
Napětí.
Pak sevření povolilo.
„Asi jsem si něco namluvil,“ zamumlal alfa, ale jeho oči zůstaly úzké. Nedůvěřivé.
Elian znovu sklopil pohled.
Srdce mu bušilo příliš hlasitě.
Příliš rychle.
Ten večer nemohl spát.
Ležel na úzké posteli pod střechou, kde vítr procházel skrz praskliny ve dřevě. Přitáhl si tenkou přikrývku blíž k tělu, ale chlad nebyl to, co ho drželo vzhůru.
Byla to ta vůně.
Slabá. Přesto přítomná.
Nevěděl, odkud se bere.
Nevěděl proč právě teď.
Ale věděl jedno jistě—
Pokud si toho všimnou ostatní…
nebude už jen služebník.
Stane se zbožím.
Elian zavřel oči.
A poprvé po dlouhé době si dovolil pomyslet na něco zakázaného.
Ne na útěk.
Ne na svobodu.
Ale na místo, kde by jeho vůně nebyla hřích.
Kde by ji někdo…
nepotlačil.
Ale hledal.
Zvenčí se ozval vzdálený zvuk zvonů z města.
Oznamovaly něco.
Něco velkého.
Něco, co změní všechno.
Elian to ještě nevěděl.
Ale jeho příběh už začal.
Kapitolu 2: Majitel dědice
Déšť stále sílil a Maximova nálada byla jako to počasí, prostupovalo ho zoufalství a smutek...
Zastavili před honosným sídlem z mramoru. ,,Jsme na místě," pravil jeden z mužů v černém, kteří ho doprovázeli. ,,Vystupte si." řekl řidič.
,,Kde to jsem?" ptal se ostražitě Maxim.
,,V novém domově." odpověděl ten samý.
Maxim je neochotně poslechl, čtyři muži kteří ho doprovázeli vystoupili také, jen řidič ne, ten jel zaparkovat auto na svoje místo. Poté se k nim připojil.
Muži ho zavedli do místnosti, kde už na ně někdo čekal. Byl to muž, mladý muž s asijskými rysy v elegantním černém oblečení.
Kim Ji-Hwan
Syn nejnebezpečnějšího mafiána ve městě.
Znali ho ve městě všichni. Maxim polkl.
Zatímco Kim si ho mlčky prohlížel. Nakonec řekl: ,,Tak ty jsi nositelem mého dítěte."
Maxim přestože měl strach, rozhodl se vzdorovat, tak řekl: ,,Nechci být součástí vaší rodiny.“
Kimovi se překvapením blýsklo v očích ale nakonec se jen pousmál a řekl: ,,Už jsi"
Déšť bubnoval do oken tak silně, až měl Maxim pocit, že se sklo každou chvíli rozbije.
Seděl na úzké nemocniční posteli, ruce sevřené v klíně, a snažil se uklidnit dech. Všechno mělo být jednoduché. Rychlé. Jedno rozhodnutí… a Karlovy dluhy zmizí.
„Je to jen zákrok,“ říkal mu Karl. „Nic to není. Pomůžeš nám oběma.“
Nám.
To slovo mu tehdy znělo tak krásně.
Teď už ne.
Dveře ordinace se otevřely a lékař vešel dovnitř s tabletem v ruce. Jeho výraz byl… zvláštní. Neutrální, ale příliš tichý.
Maximovi se sevřel žaludek.
„Pane Vale,“ začal lékař pomalu, „potřebujeme si promluvit.“
Maxim přikývl.
„Je něco špatně?“
Ticho.
Pak si lékař povzdechl.
„Zákrok… neproběhl tak, jak jste si myslel.“
Maxim zamrkal.
„Co tím myslíte? Vždyť—odebrali jste…“
„Ne.“
To jediné slovo ho zasáhlo tvrději než rána.
„Vaše vajíčka nebyla odstraněna.“
Maximovi se rozšířily zorničky.
„Tak co jste sakra udělali?!“
Lékař se na něj podíval přímo.
A řekl to.
Klidně. Bez emocí.
„Byl jste oplodněn.“
Svět se zastavil.
Maxim se rozesmál. Krátce. Hystericky.
„To není vtipný.“
Nikdo se nesmál.
„To není možný… já jsem s nikým—“
„Šlo o umělé oplodnění.“
Maximovi se začaly třást ruce.
„Bez mého souhlasu?!“
Lékař neodpověděl hned.
A to ticho bylo odpovědí samo o sobě.
O hodinu později stál Maxim venku před klinikou, promočený až na kost. Telefon sevřený v ruce.
Karl to zvedl až na třetí zazvonění.
„Maxi? Už jsi hotovej?“
Ten hlas. Ten známý, klidný hlas.
Maximovi se chtělo zvracet.
„Jsem těhotný.“
Na druhé straně bylo ticho.
Dlouhé.
Pak Karl tiše vydechl.
„Takže to vyšlo.“
Maximovi se podlomila kolena.
„Cože…?“
„Potřeboval jsem, aby to vyšlo,“ pokračoval Karl, skoro otráveně. „Byla to jediná šance, jak splatit dluh.“
Každé slovo bylo jako nůž.
„Ty jsi o tom věděl.“
„Maxi, uklidni se—“
„TY JSI O TOM VĚDĚL?!“
Lidé na ulici se otočili, ale Maximovi to bylo jedno.
„Byla to jen dohoda,“ řekl Karl. „Dostali jsme za to zaplaceno.“
My.
To slovo teď znělo odporně.
„Prodal jsi mě.“
Karl mlčel.
A tím to potvrdil.
Maxim zavěsil.
Nevěděl, jak dlouho tam stál.
Déšť, hluk města, světla aut… všechno se slilo do jedné šedé mlhy.
Dokud před ním nezastavilo černé auto.
Příliš drahé.
Příliš tiché.
Dveře se otevřely.
„Pane Vale.“
Maxim ztuhl.
Z auta vystoupil muž v dokonale padnoucím obleku. Jeho pohled byl chladný, měřící.
„Půjdete s námi.“
„Ne,“ vydechl Maxim. „Nikdy.“
Muž se jen mírně pousmál.
„Obávám se, že to není nabídka.“
Za ním se objevili další dva.
Maxim ustoupil.
„Kdo sakra jste?!“
Muž se naklonil blíž.
„Rodina dítěte, které nosíte.“
Maximovi se zastavilo srdce.
Auto se rozjelo.
A Maxim poprvé pochopil, že tohle nebyla chyba.
Byl to plán.
Od samého začátku.
Seděl na zadním sedadle, ruce sevřené, oči upřené do tmy za oknem.
Jedna otázka mu pulzovala v hlavě.
Kdo…?
Komu patří to dítě?
Auto zastavilo před obrovským sídlem.
Brána se otevřela.
A Maxim věděl—
že jeho starý život právě skončil.
