Lovkyně demonů (1)

 

Kapitola 1 – Krev pod lampiony

Mlžný opar vládl ulicím jako živá bytost. Plazil se při zemi, obtáčel se kolem domů a pohlcoval zvuky kroků. Jen světlo červených lampionů ho dokázalo na okamžik protrhnout — krvavé kruhy světla se chvěly ve vlhké tmě, jako by samy dýchaly.

Sahiro kráčela tiše. Plášť se jí sotva dotýkal země a dýka u boku zůstávala klidná, připravená. Viděla lépe než obyčejní lidé — svět pro ni nebyl rozmazaný stíny, ale mapou stop, tepla, strachu a zbytků magie. Mlhu vnímala jen jako tenký závoj.

Vzpomínky však byly těžší než mlha.

Vesnice v plamenech. Křik, který se mísil s praskáním dřeva. Lovci, kteří přišli pozdě — nebo možná ne pozdě. Očista, říkali tomu. Oheň byl jejich odpovědí na démonickou hrozbu. Nikdo se neptal, kdo je vinen a kdo jen přežil.

Sahiro tehdy ušetřili.

Ne z milosti.

Z potřeby.

Od té noci lovila démony. A také lovce, kteří se za ně jen vydávali.

Teď ucítila stopu — jemnou, téměř něžnou, jako chladný dech za krkem. Démonka. Živila se nočními můrami, zanechávala po sobě nespavost, šepot a prázdné pohledy. Sahiro se dotkla zdi, kde magie ještě doznívala. Byla čerstvá.

Opuštěná ulice se před ní otevřela jako hrdlo oběti. Lampiony zde visely nízko, některé zhaslé, jiné slabě poblikávaly.

A tam stála ona.

Dívka v bledém oděvu, s tmavými vlasy slepenými potem. Oči měla široké, plné strachu — ne zuřivosti, ne hladu. Sahiro neváhala. Vrhla se vpřed, dýka se zaleskla.

Útok byl přesný. Rychlý. Smrtící.

Ale démonka se nebránila.

Ustupovala. Kryla si tělo. Padla na kolena.

„Proč—" Sahiro zavrčela, když se její čepel zaryla do ramene protivnice.

Krev dopadla na kameny. Temná. Hustá.

Démonka vykřikla bolestí, ale v jejím hlase nebyla nenávist. Jen zoufalství.

„Přestaň... Jon Ho!"

Svět se na okamžik zastavil.

Sahiro ztuhla. Ruka s dýkou se jí chvěla. To jméno — pohřbené, zapomenuté, vymazané spolu s vesnicí — zaznělo ulicí jako úder zvonu.

„Jak..." zašeptala a pak vykřikla:

„Jak to, že znáš moje pravé jméno?!"

Odstoupila o krok, hrot dýky však stále mířil na démonku. „A proč nebojuješ?"

Min Ju zvedla hlavu. Slzy se mísily s krví na jejím obličeji. V jejích očích nebyla temnota, jakou Sahiro znala. Byla v nich vina. A něco horšího — pravda.

„Protože tě nehledám jako kořist," řekla chraplavě.

„Ale jako tu, která mě má zabít... nebo vyslechnout."

Lampiony se zachvěly ve větru. Krev pomalu stékala po kamenech.

A Sahiro popr

vé po letech váhala, zda má zasadit poslední ránu.