Povídky

  Kapitola 3. Zlatá klec Nemohl nikam, byl  jako ve zlaté kleci, pokoj byl luxusní, ale nemohl nikam jít...Maximálně do přilehlé koupelny.   Došlo na něj zoufalství, schoulil se na posteli a brečel. ,,Jak mi to Karl mohl udělat?" ,,Jak mohl si dovolit se mnou takhle obchodovat, nejen se mnou i s nenarozeným dítětem!" Brečel takhle dlouho, dokud se mu neudělalo špatně a musel si odskočit na záchod.  Počasí venku se  proměnilo v hromobití, jako by reagovalo na jeho emoce... Ale to je přece nesmysl, myslel si.  Začal se rozhlížet kolem, pokoj byl krásně vybaven. Kdyby tu nebyl za takový lech  okolností tak by si to tady dokonce i užil, ta telka byla fakt hezká a velká. Ale jak by se sem taky jinak dostal... Každé ráno, odpoledne a večer mu přišli dát luxusní jídlo...nebo přišla pokojská vyměnit lůžkoviny a utřít prach. Jinak k němu nikdo nechodil, zatím.  Dávali mu čas. Na co? Asi na s pamatování se ze šoku, že čeká dítě s naprosto cizím mu...

   Kapitola 1: Popel a poslušnost Popel se usazoval všude. Na parapetu, kde kdysi stávaly květiny. Na dřevěné podlaze, která vrzala při každém kroku. A nejvíc – na jeho rukou. Elian si promnul prsty, ale šedý prach se jen rozmazal do tenké vrstvy. Zvykl si na to. Na špínu, na ticho, na pohledy, které říkaly víc než slova. „Rychleji.“ Hlas přicházel shora, ostrý jako švihnutí bičem. Elian zvedl hlavu. Na schodech stál jeden z nevlastních bratranců – vysoký, sebevědomý alfa s chladným úsměvem. Jeho přítomnost byla cítit dřív, než ho člověk uviděl. Těžká, dominující… dusivá. Elian sklopil oči. „Ano.“ Nikdy neříkal víc, než musel. Kuchyně byla prázdná, ale vzduch byl těžký. Ne jídlem. Ne kouřem. Strachem. Elian sáhl po vědru s vodou a ponořil do něj hadr. Když ho vytáhl, voda už nebyla čirá. Přesně jako on. Zastavil se. Na okamžik. Protože něco… nebylo v pořádku. Jemná vůně, sotva znatelná, se zvedla z jeho kůže. Nebyla silná. Nebyla vtíravá. Ale byla tam. Sladká. Měkká. Jako růže...

  Úvod Království je rozdělené podle hierarchie Alfa – Beta – Omega . Omegové jsou považováni za slabé a vhodné jen k posluze nebo sňatkům z rozkazu. Vysoká společnost skrývá jejich vůně pomocí tlumících šperků a elixírů. Mladý osiřelý Elian se narodil jako omega, žije v domě své nevlastní rodiny, potom co jeho vlastní rodiče zemřeli, je nucený skrývat svoji přirozenost za pomocí elixírů a stříbrného obojku kolem krku. Má zvláštní vůni-růži po dešti. Tu ale potlačuje elixíry a obojkem.  Sní o svobodě pro všechny omegy, nikoliv o sňatku s alfou.  Jeho bratranci- alfa, si ho neustále dobírají a nutí ho jim sloužit, a smí chodit ven jen večer. 

  Kapitolu 2: Majitel dědice Déšť stále sílil a Maximova nálada byla jako to počasí, prostupovalo ho zoufalství a smutek... Zastavili před honosným sídlem z mramoru. ,,Jsme na místě," pravil jeden z mužů v černém, kteří ho doprovázeli. ,,Vystupte si." řekl řidič.  ,,Kde to jsem?" ptal se ostražitě Maxim.  ,,V novém domově." odpověděl ten samý.  Maxim je neochotně poslechl, čtyři muži kteří ho doprovázeli vystoupili také, jen řidič ne, ten jel zaparkovat auto na svoje místo. Poté se k nim připojil.  Muži ho zavedli do místnosti, kde už na ně někdo čekal. Byl to muž, mladý muž s asijskými rysy v elegantním černém oblečení.  Kim Ji-Hwan Syn nejnebezpečnějšího mafiána ve městě. Znali ho ve městě všichni. Maxim polkl.  Zatímco Kim si ho mlčky prohlížel. Nakonec řekl: ,,Tak ty jsi nositelem mého dítěte." Maxim přestože měl strach, rozhodl se vzdorovat, tak řekl: ,,Nechci být součástí vaší rodiny.“ Kimovi se překvapením blýsklo v očích ale nakonec se jen...

  Kapitola 1: Těhotný Déšť bubnoval do oken tak silně, až měl Maxim pocit, že se sklo každou chvíli rozbije. Seděl na úzké nemocniční posteli, ruce sevřené v klíně, a snažil se uklidnit dech. Všechno mělo být jednoduché. Rychlé. Jedno rozhodnutí… a Karlovy dluhy zmizí. „Je to jen zákrok,“ říkal mu Karl. „Nic to není. Pomůžeš nám oběma.“ Nám. To slovo mu tehdy znělo tak krásně. Teď už ne. Dveře ordinace se otevřely a lékař vešel dovnitř s tabletem v ruce. Jeho výraz byl… zvláštní. Neutrální, ale příliš tichý. Maximovi se sevřel žaludek. „Pane Vale,“ začal lékař pomalu, „potřebujeme si promluvit.“ Maxim přikývl. „Je něco špatně?“ Ticho. Pak si lékař povzdechl. „Zákrok… neproběhl tak, jak jste si myslel.“ Maxim zamrkal. „Co tím myslíte? Vždyť—odebrali jste…“ „Ne.“ To jediné slovo ho zasáhlo tvrději než rána. „Vaše vajíčka nebyla odstraněna.“ Maximovi se rozšířily zorničky. „Tak co jste sakra udělali?!“ Lékař se na něj podíval přímo. A řekl to. Klidně. Bez emocí. „Byl jste oplodněn.“ S...