Popel se usazoval všude.
Na parapetu, kde kdysi stávaly květiny.
Na dřevěné podlaze, která vrzala při každém kroku.
A nejvíc – na jeho rukou.
Elian si promnul prsty, ale šedý prach se jen rozmazal do tenké vrstvy. Zvykl si na to. Na špínu, na ticho, na pohledy, které říkaly víc než slova.
„Rychleji.“
Hlas přicházel shora, ostrý jako švihnutí bičem.
Elian zvedl hlavu. Na schodech stál jeden z nevlastních bratranců – vysoký, sebevědomý alfa s chladným úsměvem. Jeho přítomnost byla cítit dřív, než ho člověk uviděl. Těžká, dominující… dusivá.
Elian sklopil oči.
„Ano.“
Nikdy neříkal víc, než musel.
Kuchyně byla prázdná, ale vzduch byl těžký. Ne jídlem. Ne kouřem.
Strachem.
Elian sáhl po vědru s vodou a ponořil do něj hadr. Když ho vytáhl, voda už nebyla čirá. Přesně jako on.
Zastavil se.
Na okamžik.
Protože něco… nebylo v pořádku.
Jemná vůně, sotva znatelná, se zvedla z jeho kůže. Nebyla silná. Nebyla vtíravá. Ale byla tam.
Sladká. Měkká.
Jako růže po dešti.
Elianovi se sevřelo hrdlo.
Ne.
Ne teď.
Rychle odložil hadr a sáhl po tenkém řetízku ukrytém pod košilí. Malý tlumič – starý, opotřebovaný, sotva funkční. Přitiskl ho k hrudi, jako by tím mohl zastavit něco, co už bylo v pohybu.
„Prosím…“
Zašeptal to jen pro sebe.
Omegy neměly vonět. Ne takhle. Ne bez kontroly.
Ne bez svolení.
„Co to bylo?“
Hlas za ním byl tentokrát jiný.
Pomalejší. Podezřívavější.
Elian ztuhl.
Nevlastní bratranec sešel dolů. Každý krok byl slyšet. Každý krok byl varování.
„Já… nic.“
„Nelži.“
Ruka ho chytila za bradu a zvedla mu hlavu. Elian se nebránil. Nikdy se nebránil.
Alfa se naklonil blíž.
Příliš blízko.
Nasál vzduch.
A na zlomek vteřiny… se jeho výraz změnil.
„Tohle…“
Ticho.
Napětí.
Pak sevření povolilo.
„Asi jsem si něco namluvil,“ zamumlal alfa, ale jeho oči zůstaly úzké. Nedůvěřivé.
Elian znovu sklopil pohled.
Srdce mu bušilo příliš hlasitě.
Příliš rychle.
Ten večer nemohl spát.
Ležel na úzké posteli pod střechou, kde vítr procházel skrz praskliny ve dřevě. Přitáhl si tenkou přikrývku blíž k tělu, ale chlad nebyl to, co ho drželo vzhůru.
Byla to ta vůně.
Slabá. Přesto přítomná.
Nevěděl, odkud se bere.
Nevěděl proč právě teď.
Ale věděl jedno jistě—
Pokud si toho všimnou ostatní…
nebude už jen služebník.
Stane se zbožím.
Elian zavřel oči.
A poprvé po dlouhé době si dovolil pomyslet na něco zakázaného.
Ne na útěk.
Ne na svobodu.
Ale na místo, kde by jeho vůně nebyla hřích.
Kde by ji někdo…
nepotlačil.
Ale hledal.
Zvenčí se ozval vzdálený zvuk zvonů z města.
Oznamovaly něco.
Něco velkého.
Něco, co změní všechno.
Elian to ještě nevěděl.
Ale jeho příběh už začal.
Komentáře
Okomentovat