Lucien kráčel zahradou několik kroků před Eliášem.
Černé růže se podél cesty tiše pohupovaly, přestože nefoukal žádný vítr. Jejich okvětní lístky se leskly stříbrným světlem měsíce a z hlubin zahrady se ozývalo tiché šeptání.
Eliáš se rozhlížel kolem sebe.
„Takže mě sem něco přitáhlo?“ zeptal se.
Lucien se nezastavil.
„Ano.“
„A ty víš co?“
„Možná.“
Eliáš protočil oči.
„Ty jsi opravdu otravný.“
Lucien se poprvé pousmál.
„To mi už někdo řekl.“
Eliáš se na něj zadíval.
Ta věta zněla zvláštně.
Jako by ji Lucien nevyslovil poprvé.
„Kdo?“
Lucien neodpověděl.
Místo toho se zastavil před malou květinou rostoucí stranou od ostatních. Nebyla černá jako zbytek zahrady. Její okvětní lístky byly téměř bílé, ale uprostřed se táhly tenké stříbrné žilky.
Eliáš cítil, jak se mu sevřel žaludek.
Tu květinu znal.
Viděl ji ve svých snech.
„Na tuhle jsem už narazil,“ zašeptal.
Lucien se na něj podíval.
„Ve snu?“
Eliáš přikývl.
„Stál jsem před ní. A někdo vedle mě plakal.“
Lucienův výraz ztuhl.
„Co ještě?“
„Nevím.“
Eliáš se dotkl květiny.
V okamžiku, kdy se jeho prsty dotkly okvětního lístku, zahrada zmizela.
Uviděl dlouhou chodbu.
Starou.
Temnou.
Na jejím konci stál mladý muž se stříbrnýma očima.
Eliáš ho okamžitě poznal.
Lucien.
Jenže vypadal jinak.
Byl mladší. Měl rozcuchané vlasy a na tváři krev. V náručí držel někoho, koho Eliáš neviděl.
„Neodcházej,“ zašeptal Lucien.
Pak se ozval dětský hlas.
„Slib mi, že mě najdeš.“
Obraz se rozpadl.
Eliáš prudce otevřel oči.
Ležel na zemi.
Lucien klečel vedle něj a držel ho za ramena.
„Eliáši!“
Eliáš se snažil popadnout dech.
„Viděl jsem tě.“
Lucien mlčel.
„Byl jsi mladší.“
„To byl sen.“
„Nebyl.“
Lucien odvrátil pohled.
A právě to Eliášovi stačilo.
„Kolik ti je?“
„Dost.“
„To není odpověď.“
„Je to jediná odpověď, kterou ode mě dostaneš.“
Eliáš se zvedl.
„Kdo byl ten člověk, kterého jsi držel?“
Lucien se na něj podíval takovým pohledem, až Eliáš na okamžik litoval, že se zeptal.
„Někdo, koho jsem nedokázal zachránit.“
V zahradě se náhle ozvalo hlasité zašustění.
Oba se otočili.
Mezi černými růžemi se objevila úzká cestička, která tam předtím nebyla.
Vedla hluboko do zahrady.
A na jejím konci svítilo slabé stříbrné světlo.
Eliáš cítil, jak ho něco táhne vpřed.
Lucien ho chytil za zápěstí.
„Tam nepůjdeme.“
„Proč?“
„Protože tam zahrada schovává věci, které neměly být zapamatovány.“
Eliáš se podíval na cestičku.
„A co když tam najdu odpověď?“
Lucien sevřel jeho zápěstí pevněji.
„A co když zjistíš, že jsi tu už jednou byl?“
Eliáš ztichl.
„Co tím myslíš?“
Lucien se nadechl, ale než stačil odpovědět, všechny květiny kolem nich se najednou otevřely.
Zahradou se rozlehl šepot.
Stovky hlasů.
A všechny vyslovovaly stejné jméno.
„Eliáš…“
Eliáš zbledl.
Lucien ho pustil.
Poprvé vypadal skutečně vyděšeně.
„To není možné.“
„Co?“
Lucien se podíval na květinu, které se Eliáš před chvílí dotkl.
Její bílé okvětní lístky začaly pomalu černat.
„Tahle zahrada si tě pamatuje.“
Eliášovi přeběhl mráz po zádech.
„Ale já tu nikdy nebyl.“
Lucien se na něj zadíval.
„Právě toho se bojím.“
Žádné komentáře:
Okomentovat